Kazachstán byla jedna ze zemí, na kterou jsme se těšili hodně. Nekonečně rovná step rozkládající se do všech světových stran dráždila sovětské pohlaváry natolik, že zde vybudovali hned několik klíčových vojenských objektů. Kromě kosmodromu Bajkonur, který bychom mohli nazvat v tomto směru celkem neškodným, na kazašském území vytvářeli biologické zbraně, testovali zbraně atomové a vyráběli a zkoušeli další zbrojní arzenál. Ne všechny objekty jsou přístupné a další jsou ve fázi demontáže, něco se nám však přece jen podařilo vidět. Co bylo však ve finále na Kazachstánu nejzajímavější byli lidé. S přesvědčením, že tady už se mísí středoasijská krev s ruskou jsme čekali spíše rezervovanou zasmušilost než vřelé přijetí.
To nás však určitě nečekalo na hranicích. Klasický několikahodinový proces je tentokrát ozvláštněn tím, že já jsem vyslána cestou pro pěší. Naštěstí se tentokrát projevuje jistá forma benevolence k Evropanům, takže nemusím čekat s domácími v nekonečné frontě a můžu přejít rovnou ke konečnému odbavení. To probíhá ve velké hale zaplněné k prasknutí lidmi svírající své migrační karty a obrovské tašky plné věcí nakoupených za hranicemi. Atmosféra je napjatá, nervozita umocněna nedostatkem vzduchu a „rychlostí“ odbavení několikrát eskaluje ve fackovací souboj, podotýkám, že nejenom mezi muži.
Standa je mezitím podrobován prohlídce auta a dalším formalitám. Byrokracii je učiněno zadost, když ho jeden celník posílá za druhým, ten ho opět vrací za prvním a tak se celý proces několikrát opakuje. Poté, co je po cca dvou hodinách vše vyřízeno, jsme vpuštěni do země.
Naše trasa vede na sever, kolem jezera Balqash. Tyrkysové jezero zvláštní tím, že na západní straně má vodu sladkou a na východě slanou, už leží hluboko ve stepi. Jediné známky života kromě všudypřítomných kamionů jsou stáda velbloudů a prodavači ryb u cesty. Kolem jezera bylo díky jeho strategické pozici v dobách Sovětského svazu vystavěna raketová a několik radarových základen. Jeden z prvních radarů je vidět i od cesty, my tušíme, že by měl být nefunkční a proto stáčíme auto na postranní silnici a po několikakilometrové jízdě po drnkající panelce přijíždíme k základně. Areál je obehnaný ostnatým drátem, hned u hlavní brány je však díra v plotě a my se tedy vydáváme dovnitř.
Po chvíli hledání vstupu do jediné zachovalé kupole radaru a potloukání se po areálu slyšíme kroky. Blíží se k nám dvě snědé postavy a nám je jasné, že nás jdou nejspíš vykázat z areálu. Z mužů se však vyklubou sympatičtí zaměstnanci firmy zodpovědné za demontáž objektu. Nejenom, že se s námi dávají do řeči, ale ve chvíli, kdy si Standa postěžuje, ze se nám nepodařilo najít cestu do vrchní části radaru, berou baterku a dostáváme soukromou prohlídku spolu s výkladem.
Poté, co opouštíme základnu míříme dál na sever do města Priozersk. Ještě před nedávnem zakázané město nepřístupné cizincům je po uzavření sídla velitelství blízké raketové základny otevřené všem projíždějícím. Z místa však pořád neomylně dýchá sovětská aura a už vjezd do města ozdobený maketou radaru a raket mířících k nebi nám dává znát, že tady se kdysi demonstrovala síla Sovětského svazu ve velkém. Ani na pláži, kde se v Balqashi ochlazujeme od odpoledního dusna nám není přáno zapomenout.
Na severním cípu jezera leží stejnojmenné město Balqash, už z dálky neomylně rozpoznatelné díky dýmové cloně, kterou produkuje místní fabrika. Severně od města se pak nachází hned u cesty důl na měď. Pestrá paleta odlesků nás láká do svých útrob a my se rozhodujeme podívat blíž.
Po cestě zpět vidíme u silnice policejní hlídku. Ve chvíli, kdy projíždíme kolem policejního auta, se ozve podivné zatroubení a my víme, že jsme v pasti. Standa bere doklady a míří k autu (čím více jsme na východ, tím více jsou policisté líní, běžně ani nevystupují z auta). Po chvíli přichází verdikt: nemáme strachovku, pokuta 35000 tenge (asi 200 dolarů). Standa volí taktiku neoblomného odporu a okecávání až do té chvíle, než policajtu ve snaze zbavit se nás stačí pouze slib, že si pojištění vyřídíme v nejbližším městě.
Tím městem je Karagandy. Hluboko v kazašské stepi na nás dýchne neobvykle evropskou atmosférou. Kromě strachovky si musíme vyřídit povinnou registraci pro cizince na migrační policii. Při parkování nás zdraví známá tvář – Žeňa, jeden z kluků z radarové základny. S kamarádem parkují vedle nás a vydávají se s námi vyřizovat registraci na policii. To, co jsme zpočátku považovali za formalitu, se ve skutečnosti protáhne na celodenní proces. Slečna za okýnkem nám oznamuje, že k registraci je potřeba rezervace hotelu, kterou samozřejmě nemáme. To už se však do akce plně vkládá Žeňa s kamarádem, nakládají nás do auta a se samozřejmostí sobě vlastní nám pomáhají vyřizovat všechny věci kolem. Kromě registrace s námi řeší i strachovku. To, že nakonec musíme řešit registraci z nepochopitelných důvodů na úplně jiné policii, už je pouze součást středoasijského koloritu. To, že nám ten den tolik pomohou lidé, které sotva známe je pro nás mnohem větší zážitek.
Poté, co opustíme naše nedobrovolné hotelové útočiště jedeme dál na sever, do hlavního města Astany. Neplánujeme dlouhé zdržení, pouze si krátce procházíme střed města a dlouze nákupní centrum a vyrážíme na další cestu.
Že jsme v Kazachstánu, centru sovětského kosmického výzkumu nám připomíná výjev z okraje silnice.
Poté, co opustíme Astanu, se naše cesta stáčí na východ. Míříme na město Semey, konkrétně potom semiplatinský polygon. Ještě předtím se však stavujeme ve městě Ekibastuz, v jehož blízkosti leží kdysi největší povrchový uhelný důl na světě. Naším cílem je vidět obrovské rypadlo používané v zdejších místech. Nejdřív se na slušno ptáme zaměstnanců dolu, zda je možné se na rypadlo podívat, je nám však řečeno, že žádost musí být schválena samotným ředitelem, proto se aspoň na tajnačku plížíme kolem okraje dolu a sledujeme čilý ruch pod námi.
Další den je jedno z nejškaredějších rán jaké dosud zažíváme, je proto čas jako stvořený pro návštěvu bývalého jaderného polygonu.
Od začátku padesátých let probíhaly na území Kazachstánu jak podzemní, tak povrchové testy jaderných a termonukleárních zbraní. Oblast byla ve své době silně zamořená a známky radioaktivity jsou patrné dodnes. Vše se dělo navzdory tomu, že v oblasti žili lidé, kteří samozřejmě neměli ani tušení jaký dopad mají testy na jejich zdraví. Obyvatelům města Semej, jež leží asi 70 km od míst výbuchů jsou dodnes vypláceny kompenzace za život v rizikové oblasti. Poslední bomba byla odpálena v roce 89.
Oblast je oficiálně uzavřená, ovšem v praxi není žádný problém vjet na silnice vedoucí k místům výbuchů. My se na cestu vydáváme z vesnice Kurčatov, bývalého zakázaného města a administrativního centra oblasti. Polorozbořené budovy nám ani nedávají znát, kde se právě nacházíme, když však kolem nás projíždí starý VAZ s nápisem „kontrola radiace“, je to hned o trochu reálnější. Nápis nad našimi hlavami, který by se dal volně přeložit jako „vaše bolest pro dobro státu“ už zní cynicky až moc.
Cílem naší cesty je atomové jezero Čagan. Bomba, která jezero vytvořila nebyla jako jedna z mála pouze zkouškou, ale jednalo ze o cílené vytvoření přehradní nádrže na řece Čagan (USA i Sovětský svaz tyto detonace nazývaly mírovým využitím jaderných bomb). To, že oblast zůstala silně zamořená a dosud je jedna z nejvíce kontaminovaných, nebyla záležitost, kterou by se někdo zabýval.
Propagační video ke vzniku jezera je možné zhlédnout na YouTube. Co se týče posledního záběru, podle některých informací je sice oblast pořád radioaktivní, ale ve vodě je možné se koupat. Když jsou však pořádány organizované výlety do oblasti, účastníci nosí v těchto místech respirátor. Je tedy obtížné říct, jaká je pravda. My jako děti Černobylu jsme si řekli, že se nám nemůže nic stát.
K večeru přijíždíme do města Semej. Navzdory předchozí větě máme po celodenním pohybu v radioaktivním prachu a špíně trochu zvláštní pocit, a proto se rozhodujeme spát v hotelu a zejména naplno využít komfortu koupelny. Ve chvíli, kdy se po jeho neúspěšném hledání vracíme k zaparkovanému autu nás zaujme sympatický mladík stojící opodál a evidentně čekající na nás. Když na nás navzdory svému exotickému vzhledu promluví skvělou češtinou, nestačíme se divit. Představuje se jako Alik a česky se naučil během prvního roku studia vysoké školy v Praze. Opět se projevuje kazašská pohostinnost, když nám pomáhá najít hotel a radí, kam zajít opravit naše zbědované auto. Vrcholem je pozvání na večeři do domu jeho rodičů. To samozřejmě rádi přijímáme.
Další den řešíme auto. Problém nazvaný souhrnně „divné zvuky“ linoucí se z přední části podvozku a řízení se po domluvě s místním mechanikem rozhodujeme řešit razantně výměnou některých dílů. Poté, co se dozvídáme, že se cestovatelům z Norska, jež jsme před časem potkali v Turecku, podařilo odrovnat v Mongolsku dva nezničitelné Defendery máme trochu strach, co strašné mongolské cesty udělají s našim autem.
K večeru balíme věci a po cestě k ruským hranicím se stavujeme u Alika doma. Vítá nás maminka s Alikovou sestrou Fatimou, později přijíždí také tatínek a večeře se nese ve velmi uvolněném a „multilingualním“ duchu. Dramatický moment nastane, když rodina zjistí, že jsme ještě neochutnali kumys. Alik je pověřen zavolat svému kumysdealerovi a asi za hodinu vyzvedáváme dvoulitrovku jemně nakvašeného koňského mléka. Není to až tak .. hrozné. Naštěstí jsou Alikovi příbuzní milosrdní a nejsme nucení vypít víc, než jeden testovací kelímek. Noc nakonec trávíme nikoli vlivem kumysu, ale nekonečné pohostinnosti v domě rodiny.
Ráno už není zbytí a my Kazachstán opouštíme. Hned po výjezdu ze Semej se krajina přetransformovává do tajgy a na nás už se těší hejna komárů a altajské pohoří.