Pamir Highway

Jak bylo několikrát zmiňováno, minulý příspěvek byl trochu negativní. Je to tak, Uzbekistán nám moc k srdci nepřirostl. Jak už však kdysi zpívali na Portě, neštěstí nechodí po horách, rádo chodí po lidech, vydáváme se tedy do hor vstříc neobydleným náhorním plošinám a horským průsmykům. Vyrážíme na Pamir Highway, druhou nejvýše položenou mezinárodní silnici světa.

Fakt, že máme v plánu navštívit jednu z nejhornatějších zemí na světě je znát už před průjezdem hranic. Při pohledu na horizont jsou v oparu vidět vrcholky hor a silnice se začíná kroutit hned, co zamáváme poslednímu celníkovi. Dříve než se však můžeme vydat po silnici, v jejíž názvu si nemůžete představit větší oxymorón, projíždíme asi 300 km dlouhé pásmo horských serpentin a tunelů. Cesta ale vesele utíká, nutno totiž podotknout, že silnice v Tádžikistánu jsou navzdory mnohem obtížnějším přírodním podmínkám na úplně jiné úrovni než cesty turkmenské nebo uzbecké.

p_P1050532p_P1050534

Tedy až do chvíle, než se před námi objeví zlověstná černá díra. Anzob tunel. Pět kilometrů dlouhý tunel protkaný obrovskými dírami v asfaltu naplněnými vodou valící se celým tunelem, vystavěný bez osvětlení a jakéhokoliv větracího systému. Zastavujeme před vchodem (tak jako mnozí další řidiči) a zahajujeme kontrolu vozidla. Z blízké říčky nabíráme vodu a čistíme přední sklo, kontrolujeme světla a upevnění zahrádky. Chvíli si ještě dodáváme odvahu a v okamžiku kdy do tunelu vjíždí jeden z Tádžiků, vyrážíme za ním. Taktika jet za jiným autem se osvědčuje, většinu děr se nám podaří vychytat bez toho, abychom do nich museli najíždět. Jenom délka tunelu se zdá být nekonečná, jedeme se zavřenými okýnky, abychom nevdechovali smog nahromaděný v celém prostoru tunelu, ke konci jakoby nám však už začínal docházet kyslík. Podle neověřených informací umírá v tunelu každoročně několik lidí na otrávení zplodinami. To se nám nezdá úplně reálné, když se však objeví pověstné světlo na konci tunelu, padá nám kámen ze srdce. Anzob tunel je úspěšně zdolán.

p_P1050539p_P1050548

Zbývá už jen pár desítek kilometrů a jsme v Dušanbe, hlavním městě Tádžikistánu. Pomalu se blíží večer a my chceme spát za městem, proto pouze měníme peníze a kupujeme zásoby na cestu. Míříme na jih kolem přehrady Nurek a dále k afghánským hranicím. Během příkrého stoupání v jednom z mnoha tunelů míjíme dvojici na kole. Padne pár škodolibých vtípků na nebohé cyklisty ve Střední Asii, to však ještě netušíme, že dvojice dramaticky eskaluje a dohání nás na blízkém odpočívadle. Jedná se o německou dvojici jedoucí z Dušanbe do kyrgyzského Biškeku. Po chvíli lehké konverzace přichází z jejich strany prosba o vyvezení části jejich věcí k tádžicko-kyrgyzským hranicím. Špatně odhadli své síly a rychlost 10 km za den není zrovna výkon, jež by je mohl za tři měsíce dostat až do kyrgyzského hlavního města. Slibujeme tedy alespoň částečnou pomoc v podobě dovezení věcí do 500 km vzdáleného Khorogu a poté vyjíždíme dál na cestu.

Ve chvíli, kdy přijíždíme k tádžicko-afghánskému pohraničí, rozprostírá se před námi hluboké koryto řeky Pyanj. Řeka tvoří přirozenou hranici mezi oběma státy, my se vydáváme po jednom jejím okraji vstříc pamírským vrcholkům. Na druhé straně nás vítá Afghánistán.

p_P1050584p_P1050593p_P1050559

Po dvou dnech se zastavujeme ve městě Khorog. Malý hostel v horském městečku v předhůří Pamíru je našim krátkým útočištěm před cestou na náhorní plošinu. Zde necháváme německou batožinu a zároveň plánujeme uskutečnit tolik potřebný kontakt s horkou vodou. Dobrá věc v podobě předání věcí se podařila, sprcha však nikoliv. “Boiler no work” sděluje nám paní domácí a my jenom pokýváme hlavou. Dalších pár dní to ještě vydržíme.

Další den tankujeme plnou nádrž, plný záložní kanystr a vyrážíme na první motorizovaný výstup do výšky 4272 m n. m.

p_2013-07-15 12p_P1050598

Cesta je zprvu bez obtíží, mírné stoupání nedělá autu žádný problém. Později míjíme zvláštní výjev. Po cestě narážíme na velké množství zaparkovaných čínských kamionů, když se přiblížíme víc, je jasné, že tu nestojí dobrovolně. Na jaře totiž řeka protrhla most a tádžičtí cestáři vytvořili provizorní nájezd. Ten je však tak příkrý, že dělá problém i našemu autu, natož ještě kamionům čínské výroby. Ti tak zůstávají nedobrovolně odříznuti od zbytku trasy a zřejmě čekají až se podaří cestářům cestu zploštit.

p_2013-07-15 15

Čím blíže máme být vrcholu kopce, tím dramatičtější je výjezd. Teplota motoru stoupá a my se krokem posunujeme k nejvyššímu místu stoupání. Naštěstí nás opět zachraňuje redukce, takže není potřeba ani vyskakovat, ani tlačit a my si už po pár desítkách minut můžeme užívat pohled na pamírskou “střechu světa”.

 p_P1050609Jedna z mnoha podivných skulptur u cesty.

Na začátku ještě míjíme pár pastevců ovcí, později už vůbec nikoho. Jenom občas proti nám jede čínský kamion mířící z blízkých hranic. Cesta je relativně dobrá, chvilkami skvělý asfalt, chvilkami šílené štěrkové brázdy.

K večeru stavíme stan u blízkého jezera a poprvé vytahujeme teplé ponožky, teplota v noci klesá k nule.

p_P1050617p_P1050622

Druhý den projíždíme jedním z mála měst na pamírské plošině, městem Murghab. Od místního pumpaře kupujeme benzín a dále pokračujeme v cestě. Dneska ještě musíme stihnout výstup do nejvyššího bodu naší cesty, sedla Ak-Bajtal nacházející se ve výšce 4655 m n. m. Po pár desítkách kilometrů však přichází zvláštní cukání v motoru a my zastavujeme. Klasicky zkoušíme tipovat co jen to může být, nakonec se shodujeme na tom, že podnikavec z Murghabu nám nejspíš benzín něčím naředil. Chvíli posedáváme na silnici a poté startujeme auto. To zdá se běží jak má a my pomalu začínáme stoupat. Po chvíli se opět začíná ozývat motor a my si dáváme další pauzu. Těžko říct, proč naše zastávky pomáhají, tímto stylem se nám ale daří vyjet až na samotný vrchol průsmyku.

p_P1050632p_P1050636

Při sjezdu už začínáme naplno pociťovat výškovou nemoc. To, co se zatím projevovalo pouze jako menší bolest hlavy se najednou rozvinulo do daleko větších rozměrů. Kromě ukrutné bolesti hlavy se při každém větším pohybu zadýcháváme a stavění stanu spojené s večerním vařením se stává tragikomedií. Naše uklidňování, že cyklisti jsou na tom mnohem hůř a co teprve horolezci pramálo pomáhá a radši se ukládáme k spánku. Po zkušenostech z první noci si bereme do stanu všechno teplé oblečení včetně dvou dek a nakonec naše zhýčkaná středoevropská těla konečně usínají.

Další den se s Pamírem loučíme. Po probuzení u jezera Karakul balíme věci a podél čínského ochranného pásma míříme k tádžicko-kyrgyzským hranicím. Ty leží opět ve velké výšce, tádžický post dokonce v 4200 m n. m. Podle informací od japonského cyklisty a tádžického vojáka bylo ještě před týdnem v těchto místech půl metru čerstvého sněhu. My však zkoušet Ničitelovy jízdní vlastnosti v takovém terénu nemusíme a projíždíme bez větších těžkostí. Na druhé straně už nás vítá zelený Kyrgyzstán.

p_P1050645p_P1050644p_P1050639p_P1050647p_P1050652Tádžický pohraniční post.

p_P1050662Pohled na Pamír v dálce z kyrgyzského města Sary Tash.

 

 

 

Rubriky

8 komentářů

  1. Iveta Matuskova
    Červenec 21
    Reply

    Ahojte držím vám palce je to supér výlet

    • Stanislav Filipčík
      Červenec 26
      Reply

      A kdy uvidíme fotky z USA?

  2. Červenec 22
    Reply

    Ahoj, super blog. Dobrodružství, jak má být. Možná by stálo za to zmiňovat ceny (hotelů, benzínu apod.), ať máme my ostatní nějakou představu. Těším se na další příspěvky a přeju šťastnou cestu.

    • Stanislav Filipčík
      Červenec 26
      Reply

      Zkusíme příště napsat i něco k cenám, ale máme v plánu založit speciální stránku s praktickými informacemi z jednotlivých zemí. Díky za podnět i přání šťastné cesty.

  3. Tatík
    Červenec 23
    Reply

    Od monitoru to vypadá moc krásně 🙂 A tiše Vám děti závidím. Jste fakt dobří :*

    • Stanislav Filipčík
      Červenec 26
      Reply

      Díky. Těšíme se na shledání a pozdravujte Luďu. Auto jede jako drak (čili 80 km/h max) 🙂

  4. Alex
    Červenec 25
    Reply

    Hi guys, I’ve just seen you in Karaganda, Kazakhstan. Great adventure, good luck on our roads!

    • Stanislav Filipčík
      Červenec 26
      Reply

      Thanks. It was great time in Karaganda. We felt like we are in Europe 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.