Mongolsko

Ačkoliv se může z nadpisu zdát, že po odjezdu z Kazachstánu je Mongolsko už na dosah, k hranicím nás čeká ještě asi tisíc kilometrů dlouhá cesta přes ruské pohoří Altaj. Naštěstí je to prostředí vizuálně velmi atraktivní, s horskými bystřinami, malebnými dřevěnými osadami a odpočívadly typicky ve tvaru červených muchomůrek, takže nám cesta rychle utíká. Jenom tolik propagovaný hojný výskyt medvědů v této oblasti nás jemně znepokojuje při usínání.

p_P1050853

Po příjezdu do příhraničního města Tashanta vyřizujeme všechny formality a poté nás Rusko propouští za své hranice. Tam se nám nabízí první střed s mongolskou realitou. Ruská asfaltová cesta se přímo v místě výjezdu ze země mění v cestu polní, po níž dále pokračujeme k mongolskému hraničnímu postu.

p_P1050860

Tam nás čeká nemilá zpráva – je 17:13, hranice zavřena. Záludnost v podobě posunu času o hodinu mezi oběma hranicemi není brána v potaz, dneska spíme v areálu celnice. Naštěstí přijíždíme ve čtvrtek, hranice se totiž zavírá i na víkend a dost smolařů tu už strávilo i více než jednu noc. Začínáme se porozhlížet kolem a hledat místo k přespání, když zjišťujeme, že nejsme jediní nedobrovolně zavření mezi dvěma ploty. Vedle nás parkuje švédská a australská posádka Mongol Rally a španělské auto jedoucí rovněž do Ulánbátaru. Španělé vedou s celníky vášnivou debatu, která, jak se po chvíli dozvídáme, souvisí s jejich autem. Chtěli by ho někomu po příjezdu do hlavního města podarovat, to je však v rozporu s mongolskými zákony a pokud se chtějí vyhnout placení obrovské daně, musí auto nechat na hranicích. To se také stane, ale ještě předtím vybalují věci přivezené mongolským dětem, které už nebudou moci rozdat. Tímto způsobem se k nám dostává přepravka pastelek a omalovánek, která výrazně ovlivní další průběh naši cesty Mongolskem.

p_2013-08-01 17p_P1050921

Po odjezdu Španělů stavíme s ostatními improvizované stanové městečko a rozjíždí se večerní hody. Na menu jsou klasické skvosty cestovatelských pokrmů – čínské polívky a boloňské špagety.

p_P1050865

Ráno už jsou na programu vážné záležitosti v podobě celních deklarací a pasových kontrol a poté je nám konečně dovoleno vjet do země. Pronásledováni místními dětmi ukrajujeme první rozkodrcané kilometry a pomalým tempem se blížíme k městu Tsagaannuur,kde se silnice rozbíhá na severní a jižní cestu. My máme jako jediní v plánu jet cestu severní, údajně těžší, ale zato vizuálně zajímavější. Loučíme se tedy s oběma týmy a vyjíždíme z města vstříc skalnatým kopcům.

Po chvíli nás zastavuje místní podnikavec, který nás varuje před cestou na vlastní pěst a za v přepočtu dva tisíce korun nám slibuje převedení přes kritické úseky cesty. My to samozřejmě bereme jako snahu z nás vylákat peníze a proto s díky odmítáme a vyrážíme dál na cestu.

Obecně největším problémem severní cesty jsou řeky, cesta je mokřejší než jižní trasa pouští Gobi a proto hůře sjízdná. Dost řek je pouze sezónních nebo se objevují pouze když zaprší.

S tímto vědomím ujíždíme asi prvních sto kilometrů skalnatých serpentin, později skalnaté stepi. Po celou dobu nepotkáváme ani jedno auto, doprovází nás pouze nesnesitelné horko a roj vos, který se na nás pověsil po cestě přes rozkvetlý kaňon. Po asi dvou hodinách cesty přijíždíme k první řece, která je z větší části vyschlá a brodit tedy musíme pouze mělké a úzké koryto. Po dalších pár desítkách kilometrů však narážíme na větší problém. Před námi leží řeka velká natolik, že po chvíli vypínáme motor a zvažujeme co dál. Čekáme asi půl hodiny, zda nepřijede někdo z místních a neukáže nám cestu, ale kolem je pouze mrtvolné ticho rušené bzučením našeho nezvaného doprovodu. Nakonec vyhrává rozum, neochotně obracíme auto a míříme zpět k Tsagaannuur.

Smiřujeme se tedy s plánem B – cestou jižní trasou. Nenápadně se proplížíme městem a poté najíždíme na poloasfaltovou cestu směřující do města Ulgii. Po pár kilometrech se cesta zhoršuje a před námi se rozprostírá asi deset souběžných polních cest. Ty se klikatí, kříží a rozbíhají, ale je víceméně možné se podle nich orientovat. 

p_P1050877p_P1050903

Při výjezdu jednoho z prudkých kopců cítíme, že se auto kolíbá a při zběžné kontrole kol zjišťujeme, že máme defekt. Výměna pneumatik, lepení a kupování duší se tak stává jednou z našich nejčastějších činností v Mongolsku. Naštěstí je to v zdejším prostředí tak běžný problém, že i v nejopuštěnější osadě v poušti se najde někdo, kdo je schopný nám prasklou duši zalepit.

p_2013-08-04 18

Po přespání ve městě Ulgii nás ráno jako předzvěst brzkého vjezdu do pouště Gobi překvapuje písečná bouře. Doprava se na několik minut zastavuje a město zahaluje bílá tma.

p_2013-08-03 11

Po odjezdu z města nás na několik stovek kilometrů čeká ryzí, pusté Mongolsko s všudepřítomnými stády velbloudů,proměnlivou krajinou a minimem lidských obydlí. Čím víc míříme na jih do Gobi, tím víc se krajina mění v step, později kamenitou poušť. S přáním šťastné cesty nás od kraje silnice zdraví ovoo, mongolský magický symbol sepětí s přírodou. Pocestní na něj obvykle vážou modré stužky a provádí speciální rituál zajišťující jim šťastný návrat domů. 

p_P1050908p_P1050886(Ovoo má občas dost bizardní podobu)

p_P1050890p_P1050893p_P1050928p_P1050938(Typická mongolská cesta v kamenitém terénu, v angličtině se tomuto jevu říká „washboard“ (valcha)

Pomalým tempem (maximální rychlostí asi 40km/hod) putujeme k městu Altaj, kde by se mělo nacházet servisní místo Mongol Rally. Zažíváme stavy zoufalství způsobené strašným stavem silnic, ale i radost z další úspěšně přebroděné řeky. Občas se stavujeme v chudých osadách u cesty a rozdáváme dětem pastelky a sešity.

p_P1050920p_P1050905p_P1050944p__2013-08-05 17p_2013-08-05 17

Do města přijíždíme za intenzivního deště, proto se rozhodujeme zůstat přes noc a praktické věci řešit až další den. Na programu je klasicky problém s pneumatikami, tentokrát je potřeba koupit jednu záložní duši. Vydáváme se tedy do garáže Mongol rally s nadějí, že ta bude fungovat i v neděli. Na místě panuje čilý ruch a Standa se tedy vydává řešit chybějící autodíly, já zůstávám ve dvoře a dávám se do řeči s francouzským motorkářem Baptistem. Toho do Altaje přivedla oprava zdemolovaného plechového kufříku, který zničil při pádu na jedné z neudržovaných mongolských silnic. Z hrůzostrašně vypadající nehody mu naštěstí zbyly pouze modřiny a tak poté, co zručný mongolský mechanik vyklepe kufřík do původní podoby a přivaří znovu k rámu motorky, vyjíždí opět na cestu. 

p_2013-08-06 09p_2013-08-06 10

Dalšími návštěvníky garáže jsou staří známí Švédové, jež jsme potkali na hranicích. Vzhledem k našemu skluzu způsobeném pokusem o projetí severní trasy bychom tento tým v Altaji nečekali. Záhada se však vyjasňuje po chvíli, kdy nám Jonathan, jeden ze švédských bratrů, povypráví jejich pohnutý příběh. Důvodem jejich cesty do města Altaj je ztracený batoh, který nešťastně nechali ležet u cesty během vyprošťování zapadlého auta. Jak to tak bývá, uvnitř byly ty nejdůležitější dokumenty ze všech, potvrzení o importu auta do země a Jonathanův pas. Po složitém vyšetřování zjišťují, že batoh u cesty vzala mongolská rodina cestou na dovolenou do Číny a v kontaktním místě Mongol Rally je potřeba doladit logistické záležitosti na jejichž úspěšném konci by měl být Jonathan šťastně svírající svůj vrácený batoh. Paní Tunga, manažerka Mongol Rally garáže však mluví pouze rusky, proto se nakonec z naší hodinové zastávky garáže stává zastávka půldenní. Standa funguje jako anglickoruský překladatel a po několika telefonátech, desítkách minut soustředěných pohledů do mapy je vymyšlen plán, který by měl situaci zachránit. Oslavou úspěchu jsou manty servírované grátis samotnou paní Tungou.

p____2013-08-06 10p___2013-08-06 10p__2013-08-06 10p_____2013-08-06 12

Po rozloučení se všemi zúčastněnými vyrážíme opět na cestu. Poslední úsek cesty k hlavnímu městu by měl být z větší části asfaltový, což slibuje zatím nevídané zážitky. Mongolští autobusáci údajně cestu stíhají za 24 hodin, my tomu dáváme tři dny. Ještě před nájezdem na asfaltovou část silnice nás čeká jeden z nejhorších úseků trasy vůbec, cesta je zákeřně kamenitá a my jen čekáme, kdy bude zas potřeba měnit pneumatiku. Ani po nájezdu na normální silnici nemáme zdaleka vyhráno. Začíná totiž vytrvale pršet a to v Mongolsku znamená rozvodněné řeky a bahnité cesty. Jedna z objížděk přes rozbahněné pole nám trvá několik hodin a nemáme tedy možnost najít si před setměním místo k přespání. Poprvé za celou dobu jedeme přes noc doufajíc, že k ránu už nás přivítá probouzející se Ulánbátar. Nakonec však nacházíme odpočívadlo u cesty a za zvuku parkujících kamionů usínáme zkroucení v autě. 

p_P1050949p_P1050959

V ranním oparu z předchozího upršeného dne přijíždíme vítězoslavně do hlavního města. Za zvuku fanfár parkujeme v centru a v blízkém Berlin Burgeru si dopřáváme pořádnou snídani šampionů. Po další tři dny si užíváme nicnedělání a potloukáme se po městě. Ačkoliv Ulánbátar nemá nejlepší antré, my si ho po čase zamilováváme. Kombinace buddhistických chrámů a velkých obchodních center, šašliků pochybného původu pečených přímo na chodníku nebo obrovských čínských tržnic, do kterých se leze dírami v plotě, z města dělá neobyčejně rozmanité místo. 

p_P1050962p_P1050967p_2013-08-09 15p_2013-08-09 17p_P1050969

Po cestě k hranicím se stavujeme u obří sochy Chingis Khana, kde potkáváme Češku účastnící se v Ulánbátaru konference východních kultur. Toto náhodné setkání jakoby bylo předzvěstí našeho návratu domů, kdy po dosáhnutí nejvýchodnějšího bodu cesty auto stáčíme opět na západ a míříme zpět do České republiky. Ještě ale musíme překonat nekonečnou Sibiř… ale o tom až zase příště.

 

Rubriky

Katarína Written by:

6 komentářů

  1. Terézia
    Srpen 23
    Reply

    Hej Stando ty se ani nevracej nebo si tu budou všichni myslet že jsi terorista 😀

    A mamka ti vzkazuje, že se už máte rychle vrátit domů, protože Harry je bez tebe nešťastný, úplně mu šibe a mamka neví co s ním hehe. Tak pa a už začíname variť halušky 😀

    • Stanislav Filipčík
      Srpen 27
      Reply

      Stýská se nám po vás a už se těšíme na návrat, ale jestli nebude Mascarpone dort na přivítanou, tak se nevrátíme ani jeden 🙂

      • Terézia
        Srpen 27
        Reply

        😀 ty jsi chulimanga
        Neboj, v mražáku máme dokonce i domácí vovocíčko 🙂

  2. Viki
    Srpen 26
    Reply

    Teda Kati, že si tam vzpomeneš na moje narozeniny, když jsem si ani já nevšimla kolikátého je… Jsi neuvěřitelná! Moc děkuju! 🙂 Čteme tady (u nás doma) o tom vašem dobrodružství a shodly jsme se s mamkou, že bys to měla vydat knižně, píšeš bezvadně, čtivě a vtipně a dril Škrobákové je znát :). Částečně vám závidím, ale zas si říkám, ještě tu nebyly fotky místního hmyzu! 🙂 Držím palce i na zpáteční cestě!!!

  3. Tatínek
    Srpen 27
    Reply

    Jupííí už se jede na západ 🙂 Na to jsem čekal 2 měsíce :))))

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.