Ve spárech Turkmenů

Průjezd íránskými hranicemi nebyl tak bezproblémový, jak jsme předpokládali. Po asi hodině handrkování o tom, proč je Lada Vaz a podobných důležitostech jsme konečně vpuštěni k hranicím mnohem obávanějším. Nad našimi hlavami vlaje zlověstně zelená vlajka a nám nezbývá než se vydat do hlavní hraniční budovy Turkmenistánu.

V tu chvíli začíná boj o dolary v naší peněžence. Nejdříve podstupujeme rozhovor s celníkem, který nám jasně říká, že pokud mu neřekneme jméno hotelu, ve kterém budeme spát, tak nás za hranice nepustí. Zalistujeme tedy v Lonely planet a náhodným výběrem zvolíme jeden v nabídce. Zdá se, že to jej dostatečně uspokojí a pošle nás do dveří s nápisem Kassa. To samozřejmě nevěští nic dobrého, následně jsme totiž zkasírováni o 22 dolarů (poplatek za vstup do země). Poté jsme rozděleni, kdy já dohlížím na kontrolu a skenování veškerých zavazadel a Standa jde řešit naši trasu. Po chvíli se vrací o dalších 100 dolarů chudší, mimo jiné za rozdíl v ceně benzínu, který jsme nuceni doplatit. Všehovšudy nás pětidenní přejezd přes Turkmenistán stojí 130 dolarů jenom na poplatcích a 2 hodiny strávené na hranicích.

Ty jsou umístěné vysoko v horách, takže jakmile vyjíždíme z bran celnice, jsme uchváceni okolním prostředím a na všechny útrapy zapomínáme. Skutečnost, v jakém jsme se octli státě nám však hned připomene kolem jedoucí taxík, kdy na naši krátkou přestávku reaguje řidič křikem, ať se hlavně nezastavujeme a jedeme dál.

p_P1050378p_CameraZOOM-20130702231054808Trasa je přesně daná a je zakázané z ní sjet.

Po dalších asi 20 kilometrech stojíme na okraji hlavního města Ašgabatu. Tam, kde by nás v jiných městech čekaly kolony aut a fabriky na předměstí je naprostý klid. Zastavujeme u krajnice a sundáváme ze střechy kanystr s vodou, je čas na opláchnutí Ničitele od třítýdenního prachu cest. Jedním z absurdních vládních nařízení je zákaz vstupu špinavých aut do turkmenských měst, nedejbože do Ašgabatu. Při vjezdu do města totiž zažíváme zvláštní atmosféru města duchů. Kolem nás jsou pouze obrovské bílé budovy a nikdo na ulicích. Míjí nás minimum aut, jediným pohybem jsou postupně se rozsvěcující se neony a plazmové obrazovky přinášející propagační záznamy ze života vůdce a lidu. Do ticha promlouvá pouze šumění fontán.

p_P1050384Neděle odpoledne, promenáda prázdná.

Neúnosné horko v zabetonovaném městě po dvou dnech necháme za sebou a míříme na sever, přes poušť Karakum až k uzbeckým hranicím. Hned za městem sjíždíme navzdory instrukcím z trasy a hledáme místo k přespání. Zastavíme v staré pískovně a chvíle před setměním si krátíme posedáváním v autě. Přímo uprostřed zpěvu boratovské hymny nás vyruší snědý muž obklopený smečkou psů. Je to místní pastevec ovcí, který bydlí v jurtě pár dun od místa kde stojíme. Zve nás k sobě na čaj a nabízí nám místo k přespání u sebe na dvorku.

Večer pak trávíme popíjením turkmenského zeleného čaje a noc spánkem na palandách vedle jurty. Spíme poprvé pod holým nebem, rušeni pouze občasnými návštěvami místních šakalů a projíždějícími kamiony.

p_CameraZOOM-20130701065918278p_P1050416p_P1050415

Další den řešíme zásadní problém – jak zařídit to, abychom měli po celou dobu průjezdu téměř neobývané pouště k dispozici benzín? Řešení v podobě natankování si benzínu do kanystru se nabízí, ale bohužel turkmenská vláda vydala nařízení, že není možné tankovat na benzínkách pohonné hmoty do zásoby. Samozřejmě to zkoušíme asi na třech benzínkách, vždy nám však pouze ukážou na nainstalované kamery s poznámkou, že nám nemohou pomoct. Vydáváme se tedy na cestu s vírou, že to nějak dopadne. Po asi sto kilometrech míjíme město Jerbent, pomalu stravované pouští a tam malou benzínku. Majitel nám odpovídá obligátním “ne”, do rozhovoru se však vloží řidič vedle stojícího autobusu a nakonec je vymyšlen plán odporu. Na přání pumpaře popojíždíme mimo benzínku, kde je pomocí hadice přečerpáno asi 20 litrů benzínu do kanystru a zbytek dotankujeme legální cestou. Mimo řidiče, který si lokl benzínu jsou všichni spokojení a my můžeme jet dál.

p_CameraZOOM-20130701105445174p_P1050419

Přesně v polovině naší cesty leží město Derweze, srovnané v roce 2004 na přání někdejšího vládce Turkmenbašiho se zemí. Jediné, co naznačuje, že tu někdy žili lidé jsou zbytky obvodových zdí a zrezivělé části zásobáren vody. Právě odtud vede cesta k hořícímu plynovému kráteru, který máme v plánu vidět.

Na hodinkách však máme něco kolem třetí hodiny a to není nejlepší čas vydávat se hloub do pouště, nehledě na to, že kráter je nejkrásnější právě v noci. Dáváme si tedy jídlo v bistru u cesty a poté nalézáme jediný stín v okolí 100 km. Mírný problém je ten, že se jedná o rozestavěný most, kde se rozhodli zašít i místní policisté. Nic se však nedalo dělat, jdeme do toho i s vědomím, že to znamená potenciální problémy. A taky že jo. Naše auto je klasicky velkou atrakcí, proto se u nás sbíhají oba policajti, místní kluk a železničář, který má budku kousek od místa kde stojíme. Na tom by nebylo nic divného, avšak ve chvíli, kdy se skupinka rozchází u nás zůstává bodrý policajt, nazvaný pracovně Tlusťoch. Nejenom, že začíná pokládat všemožné rýpavé otázky, ale kontroluje i naše kanystry (díky bohu ty prázdné) a nechává si otevřít kufr k prohlídce. Když se během asi půlhodiny dvakrát zeptá, jestli máme v autě ukryté kamery (konkrétně například v propisce, kterou mu Standa půjčuje), začínáme se modlit ať už mu skončí směna. Začíná se totiž smrákat a to znamená cestu k Derweze. Naše namalovaná trasa však mluví jasně: jenom dopředu, zpátky ni krok. Po horečném vymýšlení jak se z této šlamastyky dostat přichází asi zásah z nebe a Tlusťoch sám přichází s nápadem, ať se tam jedeme podívat. Po chvilce jakože rozhodování startujeme auto a spěcháme z jámy lvové.

p_P1050424

Asi dvoukilometrová cesta k kráteru sypkým pískem vyžaduje pevné nervy a terénní auto. Nedokážu si představit jak k Derweze jezdí účastníci Mongol Rally ve svých mikrách a fábiích.

p_P1050426

Po asi 10 minutách jízdy přijíždíme k improvizovanému parkovišti a dole pod námi leží obrovská černá díra. Kolem je slyšet hučení ohně, který je však v tuto dobu ještě málo vidět. Celkově je tento výjev jako fata morgána, ačkoliv se díváte přímo na kráter, máte pocit, jako by to bylo přidělané photoshopem.

p_CameraZOOM-20130701191024346

Když v sedmdesátých letech hledali sovětští inženýři v těchto místech plyn, narazili při vrtání na podzemní jeskyni. Celé místo se propadlo a začal zde unikat plyn do okolí. Aby úniku zabránili, rozhodli se místo zapálit s tím, že po čase plyn vyhoří. To se však nestalo a Derweze hoří už asi 40 let.

Během hledání bezpečného místa k přespání slyšíme auto a k místu přijíždí další lidé. Shodou okolností je to zájezd, který jsme potkali už v Ázerbájdžánu u bahenních vulkánů. Asi po hodině však odjíždí a my zůstáváme na místě sami.

p_P1050442p_P1050444p_P1050463

Druhý den ráno balíme věci a už za šíleného horka míříme zpět k hlavní silnici. Zatímco cesta tam byla bez problémů sjízdná, jeden z kopců na cestě zpět nám dává pořádně zabrat. Ačkoliv jedeme na redukci, musíme se pohybovat celou dobu na jedničku, kola podkluzují a nám se neúměrně zahřívá motor. Po několika marných pokusech zařadit dvojku se smiřujeme s faktem, že holt musíme dojet takto a doufáme, že auto tuto jízdu vydrží. Nakonec se nám asi po půl hodině podaří vyšplhat až na kopec a poté nás už čeká pouze dlouhý sjezd.

p_P1050472Jediným svědkem akce byla ještěrka pozorující nás z bezpečí duny.

Zbytek dne trávíme v autě cestou k pohraničnímu městu Könenurgenc. Jedná se sice pouze o 250 km, kvalita turkmenských cest však má sestupnou tendenci a ke konci dne už jedeme pouze na zbytcích asfaltu a provizorních silnicích, které si vytvořili řidiči sami, aby nemuseli něco tak šíleného podstupovat. Silnice tak nemá pravou a levou stranu, řidiči kličkují mezi dírami a naopak vyjetými kolejemi, u kterých máme občas strach, jestli je nechytneme spodem auta.

p_P1050475Tohle byl pouze začátek.

K večeru už naše zoufalství nabírá na intenzitě, posledních 70 km jedeme tři hodiny. Naše nenávist se samozřejmě obrací k turkmenským vůdcům, kteří navzdory nesmírnému nerostnému bohatství a skutečnosti, že mají pouze tři hlavní cesty, nechali dojít silnice do takového stavu.

Naše utrpení je naštěstí ukončeno příjezdem do Köneurgenc, kde po chvilce hledání nalézáme bistro a utěšujeme se studeným pitím a pelmenemi.

Radostné chvíle však nemají dlouhé trvání a při odjezdu z bistra nám cestu zatarasuje vojenský UAZ. Vystupuje uniformovaný muž oznamující nám, že je z migrační policie a máme ho následovat na stanici k podání vysvětlení. Tam nás nejdřív obviní z toho, že je můj pas falešný (nesedí rodné číslo s datem narození, to se nám podaří vysvětlit), poté následuje velké telefonování na iránskoturkmenské hranice a kdo ví kam ještě. Mluví s námi dva policisté, typicky hodný a zlý, kdy ten zlý chce za každou cenu něco nalézt a hodný ho uklidňuje. Když zlý policajt na chvíli odbíhá, hodný situaci vysvětluje tím, že u nás nenašli žádný problém, pouze musí dělat, že něco dělají. To zní logicky a proto se nakonec loučíme v dobrém, zlý policajt nám dokonce kreslí mapu cesty do hotelu (kam jsme nuceni jít).

Poté, co nás odmítnou ubytovat do jednoho pokoje, protože nemáme oddací list nalézáme hotel druhý, kde si pro změnu řeknou o 50 dolarů za noc. Když už si říkáme, že navzdory nařízení policie rozložíme stan za městem, paní se nechává ukecat na 25 za oba. Ačkoliv se pořád jedná o přemrštěnou cenu, souhlasíme a uleháme ke spánku.

Momentálně už druhý den pobýváme na uzbecké straně hranic a čekáme až nám ustoupí horečka. Poté zamíříme na sever podívat se na vyschlé okraje kdysi Aralského jezera a pak dále na východ k Pamíru.

 

Rubriky

Katarína Written by:

5 komentářů

  1. Eva
    Červenec 4
    Reply

    Ahoj cestovatelé, koukám že vaše cesta je plná nečekaných zvratů a situací :-). Hltám každý nový příspěvek. Těším se na další. Dávejte na sebe pozor.

  2. Terézia
    Červenec 6
    Reply

    Chróstal toto mi nerob! No myslím na vás a premýšlam či tento článok vobec možem dať prečítať maminke.

  3. Adam Libuša
    Červenec 7
    Reply

    Jardo, pekné, z tohoto budú spomienky pre vnúčikov 🙂 Držím palce!

  4. Rado Paučo
    Červenec 7
    Reply

    Tak cestovatelia fotky pekné ,,čítam že sa objavujú aj nejaké problémy, ale snad to zvládneťe 🙂 držím palce 🙂

  5. Dasa
    Červenec 14
    Reply

    To ma naplna hrozou,asi by som sa pototo,ale moj tusak,nevyhladavat krajiny 3.sveta sa mi potvrdzuje a vam cestovatelom – Zigmund a Hanzelka/Katka a Stana pracem uspesne kluckovanie v ohranicenom mysleni domorodcov.Nech vase kroky sprevadza ochranna ruka krestanskeho manitua!!!!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.