Podobnou větu v kombinaci s dotazem odkud jedeme jsme slyšeli za dobu strávenou v Íránu nesčetněkrát. Vlastně v žádném státě, kterým jsme dosud projížděli nebudilo naše auto takové nadšení, lidé na nás mávali, troubili, zdravili na ulici a když nás potkali někde bezradně stojící (což se stávalo často), sami se nám snažili všemožně pomoct.
Ještě před příjezdem do Astary, hraničního města mezi Ázerbájdžánem a Íránem však na cestě z Baku sjíždíme mimo silnici a jedeme se podívat na bahenní vulkány u města Qobustan. Máme pouze GPS souřadnice a proto když najíždíme na rozbombardovaný tankodrom, nejsme si vůbec jisti kam dojedeme. Po asi 10km stoupání a následné cesty pěšky vyjdeme na poslední kopec a kolem nás se rozprostře měsíční krajina a začne se ozývat první nesmělé žbluňkání. O pár kroků dál už je to celá symfonie. Prvotní nápad zde přespat však nakonec v důsledku silného větru zavrhujeme a spíme u uzavřeného ropného vrtu pod kopcem.
Následující den míříme k íránským hranicím. Po asi půlhodině hledání, kde ty hranice vlastně jsou přijíždíme k ázerbájdžánskému postu. Tam nás čekají obstrukce v podobě vyplňování celních deklarací, ale vše se obejde bez placení jakýchkoliv poplatků (krom $ 10 úplatku) a my tedy přejíždíme chatrný most, za kterým jsme konečně u íránských hranic.
Celníci v uniformách nám jen kývnou, že můžeme jet dál, a my se zastavujeme u první budky. Tam jsme chyceni do spárů místních “průvodců hranic”, kteří si na začátku před zraky celníků vyžádají naše dokumenty a poté nám je nechtějí vydat zpět. Po pár neúspěšných pokusech to necháváme tak a necháváme je komunikovat s celníky (kteří anglicky stejně neumí). Jezdíme asi k 5 různým budkám, až jsme vpuštěni do země. Následuje hádka s “průvodci”, kteří mají pocit, že jsme jim zaplatili málo peněz. Po Standově drsňáckém “ber nebo nech být” drobné peníze přijímají a my vjíždíme do Astary.
Ve strachu z možné pomsty rychle prcháme do centra města, kde musíme vyřešit základní problém – vyměnit dolary za rialy. Je po pracovní době a další den je svátek, kdy jsou banky, jediný oficiální zdroj iránských peněz zavřené, tudíž se musíme uchýlit k černému trhu.
To však není tak jednoduché jak by se mohlo zdát. Najednou jsme ve státě, jehož písmu nerozumíme a kde je nám naše evropská jazyková výbava k ničemu. Naštěstí narážíme na anglicky mluvícího taxikáře, který nás dovede ke směnárně. Tam dostáváme za 100 dolarů 3 miliony rialů a jde se nakupovat!
Další zastávkou je benzínka. Opět s angličtinou nepochodíme, takže po chvilce přispěchá Íránec, který sice taky anglicky nemluví, ale chápe, že potřebujeme benzín, ne diesel a nasměruje nás ke správnému stojanu (kolik má oktanů nám nikdo neřekne).
Ceny benzínu jsou v Íránu všude stejné, 4000 rialů pro místní a 7000 pro cizince. Íránci mají benzín na příděl, tankují na kartu, proto vypadá stojan trochu jako bankomat.
Potom, co máme všechny životně důležité záležitosti vyřešené, vyrážíme směr jih, do Teheránu. Zatímco sever Íránu je zelený a vlastně vůbec nevypadá jako Írán, čím víc sjíždíme níž, tím nehostinnější je prostředí.
Ukázkou íránské pohostinnosti je naše večerní hledání místa k přespání. Sjíždíme z dálnice a po určité době nacházíme celkem příhodné místečko na poli mezi stromy. Po chvíli zvažování, zda jít dál, nebo to zakempit zde, k nám přijíždí hezky oblečený Íránec na kole. Vzhledem k tomu, že neumí anglicky se z posunků dozvídáme, že pole je jeho a že ať si klidně lehneme pod stromy, ale nespíme tam. Když se dozvídá, že v hotelu spát nechceme chvíli přemýšlí, poté se rozjede a posunky nám naznačuje, ať jedeme za ním. Přivádí nás do svého višňového sadu, který nám dává k dispozici k přespání a neomezené konzumaci jeho pěstitelského umění.
Pan domácí ví, jak zapózovat před objektivem.
Po znovunajetí na dálnici už nám zbývá jen pár desítek kilometrů a vjíždíme do Teheránu, desetimilionového města, které je pověstné svou šílenou dopravou. Tomu jsme se chtěli co nejvíce vyhnout, proto po domluvě s místním couchsurferem parkujeme na severním okraji města a čekáme, až se ve smluvený čas objeví. Když se neukáže po hodině, říkáme si, že třeba je v dopravní zácpě, když po dvou, že nás třeba nemůže najít, když však zjišťujeme, že má vypnutý mobil, musíme si přiznat, že na nás byl ušit velký podfuk. Máme v záloze ještě jednoho místního muže, když však v telefonu Standovi navrhuje, že bychom s jeho bratrancem mohli být “intimate friends”, říkáme si, že asi je čas začít hledat hotel.
Ten se nachází shodou okolností přímo vedle bývalého velvyslanectví USA, kde v 80 letech drželi po dobu 444 dní íránští studenti zaměstnance ambasády. Ve stejnou dobu vznikly po obvodu venkovních zdí kresby, které tam jsou téměř nepoškozené dodnes.
Došlo i na tradiční památky, například náměstí Azadi
Nepřehlédnutelá je v Teheránu a potažmo i celém Íránu propaganda. Plakáty velebící padlé vojáky a jiné osobnosti jsou téměř na každém kroku.
Co se týče žen, tak ty jsou striktně zahalené, neviděli jsme ani jednu, která by byla bez šátku. Zajímavostí je metro, kde mají ženy vyčleněné vagony, nemusí však být pouze tam, nikdo to nekontroluje, je to čistě na jejich uvážení.
Ještě před odjezdem z Teheránu se potkáváme na turkmenské ambasádě s Polákem Krzysztofem a jeho argentinskou přítelkyní. Cestují přes střední Asii a Čínu do Austrálie a kontaktovali nás přes couchsurfing s prosbou o půjčení dolarů v hotovosti. Vzhledem k faktu, že v Íránu není možné platit kartou ani vybírat peníze v bankomatu, ve chvíli, kdy nemáte dost peněz v hotovosti, řešíte existenční problém. Předáváme jim tedy peníze, chvíli poklábosíme o šílených obstrukcích při získávání víz a startujeme káru směr turkmenské hranice.
U města Damghan to stáčíme doprava a jedeme se podívat na solné jezero, které by se mělo nacházet asi 40 km od naší původní trasy. K jezeru nevede žádná oficiální cesta, kterou bychom se mohli navigovat, proto asi hodinu bloudíme, ptáme se místních na cestu, což však nikam moc nevede. Po chvíli u nás zastavuje motorka místní výroby, na níž sedí dva asi 18 letí kluci a lámanou angličtinou se nás ptají, jestli chceme vidět jezero. Přikyvujeme a dalších asi 20 km jedeme za motorkou šíleným terénem, když se však horizont mění na sněhově bílý pás vyschlého jezera, je nám jasné, že jsme blízko. Kluci nás přivádí na molo, ze kterého se dá projít přímo na čistou vysráženou sůl.
Na cestě zpět nás zvou na oběd k sobě domů. Vzhledem k tomu, že nevíme, jestli je slušnější přijmout nebo odmítnout, raději se necháváme pozvat pouze na čaj. V malém obýváku vypolstrovaném koberci popíjíme s rodinou čaj a vzhledem k tomu, že anglicky umí pouze kluci, kteří se to učí ve škole, je konverzace trochu komplikovaná, ale velmi přátelská.
Teď jsme v turkmenském hlavním městě Ashgabat, tak jako v Íránu odříznuti od sociálních sítí a k večeru vyrážíme na cestu přes poušť Karakum. O tom, jaký je přejezd turkmenských hranic a proč Standa umývá naše auto se dočtete příště.
Katarinka to je proste uzasne,strasne vam fandim!!!!!cmuk-cmuk
no tak to je vážně super! jen tak dál A pište, jsem zvědavá co bude dál. Vaše marcelína
Neviem sa dockat na dalsi prispevok 🙂 Nech sa dari.
Najvatšia maminkyna historka posledných dní, ktorú rozprava všetkým, a ktorú som pochopitelne počula asi 100x, je, že Standa je na fotke s Iránčanmi a úplne mezi nich zapadol 😀