Ukrajina II – Krym

Další ráno míříme konečně na jih a během dvou dní bychom měli být v Sevastopolu, naší základně na krymském poloostrově. Cesta nám poskytuje skvělý obrázek o zdrojích příjmů místních obyvatel, postupně jsme u silnice lákáni na houby, cibuli, podivné větvičky neidentifikovatelného původu nebo med.

P1040539_p

Asi v půli cesty sjíždíme z hlavní trasy a po chvíli zastavujeme u opuštěné pískovny. Naskytne se nám neutěšený pohled na rezivějící stroje napůl zahrabané v kopcích písku jakoby byly jenom zmrazené v čase. Asi hodinu chůze odtud bychom měli narazit na poušť.

Země je tu tak suchá, že se nám písek nabírá do bot a dřevo praská při nejjemnějším tlaku. Po cestě potkáváme pouze díry vyhrabané od divokých prasat a občasné stopy kolejí od kamazů patřících společnostem těžícím tu dřevo. Když začnou stromy více a více řídnout, víme, že už jsme blízko cíle. Po vystoupání posledního kopce se před námi rozprostírá pustina.

P1040332_p

P1040351_p

P1040355_p

Dalším místem, které chceme po cestě navštívit je jezero Sivash. Toto soustava jezer oddělující Krym od pevniny je zajímavá svým složením; díky velmi vysoké koncentraci soli a minerálů získala jezera bizarní barvu a v letních měsících i hnilobný zápach. Místní mu z tohoto důvodu začali říkat Zkažené jezero. Nutno říct, že blízko jezer se nachází chemický závod, takže můžeme jen polemizovat, co skutečně způsobilo tento podivný jev.

Když se na horizontu začne objevovat fosforově modrý pás, nejdříve to vypadá jako fata morgána. Pomalu se přibližujeme a původně divný přelud získává skutečné kontury. V dálce vidíme komíny chemičky a my stojíme na břehu jezera, ve kterém nežijí žádní živočichové a ze kterého čiší cosi toxického.

P1040365_p

P1040366_p

Rozhodujeme se jet dál po rozbité polní cestě směrem k dalšímu jezeru. Přijíždíme k podivné budově, která vypadá navenek pustá, ale ze které se ozývá zvuk starého motoru, snad nějaké čištění vody? Jezero má tentokrát hnědočervenou barvu s bílou pěnou kolem břehů a zvláštní červené rostliny rostoucími všude v okolí. Země se při chůzi prohýbá a my se radši nevydáváme dál, ale míříme zpět k autu.

P1040388_p

K večeru přijíždíme do Sevastopole, našeho přechodného domova na další čtyři dny.

Sevastopol bylo jedno z mnoha zakázaných měst bývalého sovětského svazu. I dnes, mnoho let po jeho rozpadu je to město vojenské a dá se říct ruské (v roce 2001 bylo 72 % obyvatel ruské národnosti). Kotví zde černomořská flotila a Rusko má část města pronajatou, což způsobuje mezi Ukrajinou a Ruskem dlouhotrvající napětí.

Náš hotel se nachází jen pár kroků od přístavu, proto se můžeme hned z rána vydat na obhlídku okolí. Po překonání více či méně nepřístupného terénu, na jehož konci nacházíme zdi obehnané ostnatým drátem a cedulemi varujícími před minami, se před námi rozprostírá zátoka plná zaparkovaných lodí. Na molech se prochází námořníci v typických námořnických čepicích a nedaleko vyplouvající loď způsobuje, že se celé okolí zahaluje do černé dýmové clony. Na druhé straně vidíme přistavěné ponorky Kilo nenápadně vykukující nad hladinu. Memento oboustranně trpěné spolupráce představují betonové hradby oddělující zátoku a nesoucí na svém štítu ruskou a ukrajinskou vlajku.

2012-09-22 18_p

2012-09-22 10_p

P1040437_p

Během příštích dní plánujeme procestovat další místa krymského poloostrova. Hned druhý den ráno vyrážíme směrem na severozápad, k městu Yevpatoriya. Právě zde leží bývalý sovětský satelitní komplex Pluton.

V šedesátých letech, v době všeobecného předhánění se mezi USA a SSSR, zde postavil Sovětský svaz satelitní základnu zaměřenou na výzkum vesmíru. Dominantou byl osmizrcadlový vysílač, jehož úkolem mělo být určení polohy vesmírných těles. Začátkem šedesátých let se mu podařilo úspěšně určit polohu planety Merkur, Venuše, Mars a Jupiter. Zajímavější je ale to, že tento vysílač v roce 1962 vyslal do vesmíru historicky první zprávu určenou mimozemským civilizacím. Tato zpráva byla vyslána v morseově abecedě a zněla: MIR, LENIN a SSSR.

P1040400_p

Je zvláštní, jak původně klíčové vojenské objekty mohou být teď obklopeny obytnými budovami. Satelity jsou v těsné blízkosti novostaveb, odděleny pouze polorozbořeným plotem. Jediný člověk, kterého jsme při našem prozkoumávání potkali byl telefonující voják kousek od kdysi administrativní budovy, ale ačkoliv jsme evidentně dělali něco, co bychom neměli, nevěnoval tomu žádnou pozornost.

Koncem 70. let byl komplex Pluton nahrazen jiným objektem, který funguje dodnes. Konkrétně tímto.

P1040397_p

Naše další cesta vedla na ponorkovou základnu Balaklava. Během éry sovětského svazu zde fungovala opravna ponorek, město nebylo oficiálně na mapách a přístup sem neměli ani rodinní příslušníci sloužících vojáků. Údajně měla základna vykopaná do skály vydržet i atomový útok. Nyní jsou prostory otevřené pro veřejnost a uvnitř je menší expozice. Vydáváme se tedy dovnitř a dozvídáme se, že primárním účelem byl servis poškozených ponorek. Voda v docích mohla být vypuštěna, o stroj se postarali technici a ten se později mohl vydat opět na průzkum do boje.

P1040460_p

P1040466_p

P1040471_p

Posledním místem, které jsme chtěli na Krymu navštívit byla Jalta, nejzazší bod naší cesty a zároveň domov sanatoria z fotografie, která nás k cestě inspirovala.

Vyrážíme brzo ráno do města vzdáleného asi 100km, hlavní tah, měli bychom tam být za chvíli. Už po pár kilometrech však zjišťujeme, že to, co je na mapách značené jako hlavní cesta je ve skutečnosti úzká cesta v lese s klikatícími se serpentinami. Když potkáváme mladou Ukrajinku, která se neohroženě otáčí se na této cestě nad propastí a se zaraženým výrazem se nás ptá, jestli je toto opravdu cesta na Jaltu, jenom krčíme rameny. Po pár desítkách kilometrů stoupání však nastává změna, krajina se najednou zbavuje všech stromů a my stojíme na holé planině. Nebe je pod mrakem, silný vítr profukuje spáry ve skalách a vytváří tak zvláštní melodie a my si najednou všímáme rušivého elementu. Tím je provizorní parkoviště zaplněné ladami všech roků výroby a barev. V okolních kopcích se prochází skupinky v barevných šusťákovkách a my podle společného znaku v podobě síťovky poznáváme, že se jedná o sběrače hub. Chvíli se kocháme tímto zvláštním výjevem, aby nás po chvíli překvapil další. Začínají se zvedat mraky a my poznáváme, že místní kopce skrývají i jiné tajemství než kloboučky hřibů ukryté v trávě. Nad námi se tyčí radarová základna, k zpočátku jedné bílé kupoli se přidávají další a za chvíli jich máme před sebou aspoň sedm.

P1040490_p

Po následovném klesání konečně přijíždíme na Jaltu. Město vystavěné do svahu a proslavené jaltskou konferencí je považované za nejnavštěvovanější ukrajinské letovisko na Černém moři. Vysoké ceny ubytování a služeb si tu můžou dovolit hlavně Rusové, kterých sem jezdí i přes možnost cestovat k Středozemnímu moři stále dost. My jsme tu však po sezóně, takže objevujeme spíše klidné místo žijící si ve svém vlastním čase.

Naše první kroky vedou pochopitelně k sanatoriu Družba. Zajímavostí je to, že tato „zotavovna“ byla vystavěna v 80. letech ve spolupráci s Československem a jezdili se sem léčit i Češi. Procházíme se po střešní terase a vejdeme i do vstupní haly. Datum vzniku tohoto místa nejde přehlédnout. Představte si ten nejvíc komunistický nábytek a výzdobu, kterou jste měli doma v 80.letech. Tak to tam bylo. I díky tomu mělo sanatorium zvláštní atmosféru návratu do minulosti.

P1040507_p

P1040505_p

Další den vyrážíme na cestu domů.

Rubriky

Katarína Autor článku:

Napište první komentář

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.