Další den vyrážíme na cestu domů. Opouštíme Krym a míříme k dalšímu černomořskému přístavu – Oděse. Přijíždíme skoro za tmy a následující dvě hodiny řešíme problém s adresou hotelu. Ne a ne ho najít. Když už začínáme být čím dál víc zoufalí a atmosféra v autě se přiostřuje, konečně ho nacházíme. Kdysi socialistický hotel je z části přestavěný na rádoby hogo fogo „rezort“, my však máme pokoje za cenu pro socky, proto jedeme do našeho patra speciálním výtahem pochybného roku výroby.
Během dne jsou našim cílem Potěmkinovy schody. Tyto schody proslavené filmem Křižník Potěmkin Sergeje Ejzenštejna vypadají vlivem optického klamu nekonečně dlouhé, dokonce tak, že byla podél vystavěna malá lanovka. Ve skutečnosti se schody schválně rozšiřují, vrchní schod má délku 13m, zatímco ten poslední metrů 21.
Zbytek dne jsme trávili poleháváním na pláži, v přístavu a nakonec vzhledem k blížícímu se definitivnímu opuštění Ukrajiny nezbytnými nákupy v místním obřím nákupním centru.
Jednou ze zajímavých věcí na nakupování na Ukrajině je mnohem větší míra prodeje vážených výrobků. Co tím myslím; to, že se v České republice prodává vážená zelenina a ovoce, to je běžná věc, na Ukrajině si však můžete navážit mnohem víc věcí, od koření, mouky, rýže, sladkostí až k oleji. Ve finále to v obchodech vypadá například takto
Druhý den ráno vyrážíme vstříc moldavským hranicím a co je zajímavější, vstříc hranicím podněsterským. Když jsme plánovali trasu návratu, byla jedna oblast, které jsme se měli podle všech dostupných informací vyhnout – moldavské autonomní republice Podněstří. Nám se však tato trasa hodila a navíc jsme byli na “poslední baštu komunismu” v Evropě zvědaví. Čekat nás měli úplatní celníci, hrozné silnice a hlavní město Tiraspol s poklidnou atmosférou komunismu 80. let.
Příjezd do oblasti se zdá být zprvu bez obtíží. Na hranicích trávíme asi hodinu vyplňováním vstupních kartiček a obíháním všemožných budek, když se však zdá, že máme průjezd volný, jeden z celníků nás zastavuje a posílá k soustavě budov sloužících k celní deklaraci. Logický argument, že my nemáme co clít se v této oblasti nesetkává s pochopením a nás tedy čeká asi 2hodinová tortura v podobě obíhání všech dostupných budov v okolí a clení auta. Po všemožných pokusech místních dobrodinců v uniformách o dobré skutky v podobě ukázání směnárny a následného somrování cigaret jsme konečně vpuštěni do republiky.
Po pár desítkách kilometrů přijíždíme do hlavního města Tiraspolu.
Město dýchá zvláštní atmosférou. Až mrtvolně klidnou. Je krásný den, na obloze ani mráček a my se procházíme centrální ulicí. Všude až podezřele málo lidí a neskutečný pořádek. Procházíme parkem, kde je umístěné staré ruské kolo a polorozpadlé kolotoče pro děti. Do hlavy se mi vkrádá možná nepatřičná asociace s městem Pripiať a my míříme k prezidentskému paláci. Tam na nás z nebeské výšky shlíží Lenin s vlajícím kabátem a vedle stojí bilboard propagující vládnoucí vstranu a podněsterskou nezávislost. Celé to tak nějak zapadá do sebe, ale já mám pocit, jakoby se tu dělo něco hodně divného.
Při výjezdu z města míjíme obrovský kruhový objezd v jehož středu stojí maskáčový vojenský stan a kolem chodí vojáci se samopaly. Na jednom místě blízko středu mají vyhrazený plácek, kde staví auta a kontrolují doklady. My se naštěstí této povinnosti vyhneme a míříme opět k hranicím.
Pokud jsme si mysleli, že výjezd z Podněstří bude časově méně náročný, než vstup, tak situace na hranicích nás vyvádí z omylu. Ve chvíli, kdy přijdeme na řadu nás celník posílá na kraj cesty a začíná boj o dolary připravené právě pro tuto situaci. Já zůstávám v autě a Standa je požádán o “vysvětlující komentář” uvnitř jedné z budov. Poté, co celníci pošlou za dveře jednu z kolegyň (zřejmě jedinou slušnou), začne konverzace od začátku vedoucí k jedinému cíli – vytáhnout ze Standy co nejvíc peněz. Celník vyhrožuje, že pokud nezaplatíme, pošle nás zpět na ukrajinskou hranici. Nakonec na hranicích necháváme 12 dolarů a jsme milosrdně propuštění moldavským celníkům. Ti jsou civilizovanější a posílají nás dál bez jakéhokoliv neoficiálního finančního požadavku – jen musíme zaplatit ekologickou daň za auto.
Dál už nás čeká pouze nekonečně otravná cesta Rumunskem a poté dálnicemi dlážděná cesta k domovu.
Epilog:
Ukrajina je kouzelná země. Musíte ji chtít však tak chápat.
Představuje relativně levnou výpravu do minulosti. Do doby, kdy nebylo všechno regulované a kdy nebyli lidé na každém kroku chráněni řadou omezení. Ježděním po ukrajinských silnicích dostanete pravděpodobně rakovinu plic ze všech splodin, kterých se tam nadýcháte nebo možná vás zavalí plot při vloupávání do některého z vojenských objektů, kterých je tam dost. Vzrušující je to, že se to může. Ukrajinci jezdí jako blázni, ale když si na to zvyknete, nebude se vám chtít vracet domů, protože tam na vás blikají upozornění na rychlost v každé vesnici.
Ta syrovost ve spojení s tradičním způsobem života, kdy bábušky prodávají v každé vesnici své vypěstované ovoce a zeleninu, je velmi atraktivní. Alespoň pro nás. Taky se tam brzo vrátíme.
Praktické informace:
Kvalita cest:
Dopravní spoje mezi velkými městy jsou ve skvělém stavu. Široké silnice, dost často s více pruhy s novým asfaltem. Jakmile sjedete na postranní cesty, musíte počítat se zhoršeným stavem, o nic dramatického se však nejedná. Obecně nejhorší jsou nájezdy na benzínky, o který by se měli starat majitelé a tudíž se často jedná o povrch s dírami po granátu.
Pohonné hmoty:
My jsme jezdili autem na benzín, takže dokážeme posoudit pouze to, ale obecně se dá říct, že téměř všude seženete bezolovnatou 95. My jsme tankovali hlavně na Shellkách, kde byly o trochu vyšší ceny, ale zas jsme měli jistotu, že se jedná o dobrý benzín. Dost často bylo totiž skoro nemožné identifikovat, o jaký benzín se má podle názvu jednat. Narazili jsme i na takové rarity jako benzín s oktanovým číslem 78.
Cena je nižší než v ČR, my jsme tankovali asi za 25 Kč.
Záchody:
Do Kyjeva bez problému, čím víc jsme se však blížili Krymu, tím se četnost tureckých záchodů zvyšovala. V nově postaveném nákupním centru v Oděse dokonce splachovala turecký záchod fotobuňka.
———————————————————————————————————————————————————–
Hold této krásné zemi už nejlépe vzdalo Iné kafe, proto zde jejich nahrávka nemůže chybět.
Napište první komentář