Cesta Evropou a horké dny v Istanbulu

Neděle ráno, 9. červen 2013, slavnostní odjezd, s pompou vyhlášený na šest hodin ráno, se plíživě přesunuje na osmou a my nosíme posledních pár věci do auta. Obětí a polibky nabírají grády a my víme, že už musíme vyrazit, jinak loučení nebude mít konce. Pár rozpačitých zamávání, když se notně naložené auto neochotně odlepí od příjezdové cesty a konečně jedeme!

p_P1040738(Loučení bylo velké, jedno oko nezůstalo suché.)

První zastávka na hodonínské benzínce přiláká místního Lada nadšence, který chválí náš výběr auta, Ladu tam prý opraví každý. Tak snad bude mít pravdu.

Poté konečně přejíždíme na slovenskou stranu a pak už jen dál a dál na východ. Maďarsko necháváme za sebou a překračujeme srbské hranice. Okolí se kupodivu zas tolik nezměnilo, jenom povrch dálnice se o maličko zhoršil a přibylo starých aut neidentifikovatelných značek. Dneska dojedeme co nejdál, říkáme si, ale jakoby to nebylo úplně po vůli našemu vozu, který se po chvíli začne kolíbat a my jsme nuceni zajet ke krajnici. Roztrhaná zadní pneumatika je asi znamením, že jsme opravdu hodně naloženi a po výměně torza kola za rezervu přesouváme raději náklad blíž do středu auta.

p_P1040789

Po noci strávené na louce u cesty balíme věci a v nedaleké vesnici zkoušíme nechat opravit prasklou pneumatiku. Místní “vulkanizér” však na tento nápad zamítavě kroutí hlavou a my tedy kupujeme pneumatiku novou. Poté, co nám nonšalantně oznamuje, že vyvážení máme grátis začínáme tušit, že nás asi trochu natáhl, to nám však nemůže zkazit radost z vyřešení této nepříjemnosti a vesele vyrážíme dál na cestu.

Na oběd se stavujeme ve městě Niš, kde si v parku nad městem vaříme těstoviny a za zvuku místní pop music obdivujeme památník vystavěný na počest nišským obětem druhé světové války.

p_P1040802

Dalším objektem, na kterém jsme mohli ukojit naše choutky po komunistické architektuře byl památkový komplex v Staré Zagoře, tentokrát už na bulharské straně hranic. Vystavěný v roce 1977, poukazujíc však na událost odehrávající se o sto let dříve, při klíčové bitvě o město. Místo bylo tradičně opuštěné, naprosto bez jakéhokoliv zájmu okolí.

p_P1040827

Pro nás je však vrcholem dne úplně jiné místo. Uprostřed kopců Staré Planiny ležících asi hodinu od Staré Zagory stojí stavba, která ve své době sloužila jako sídlo bulharské komunistické strany. Na hoře vysoké jak Sněžka stojí Buzludzha, symbol rozpadu kdysi silné strany, drolící se pomalu na prach.

p_P1040835p_P1040848p_P1040854

Oficiálně je nepřístupná a chráněna před vniknutím, každý, kdo si dá ale tu práci prohledat obvod stavby brzy pozná, že do budovy se s trochou obtíží dostat dá.

p_P1040880(Hromada kamení u díry ve zdi? Víc indicií není potřeba)

Poté, co se proplazíme dírou dovnitř a vystoupíme po starých, mramorových schodech, se před nám rozprostře obrovský kruhový prostor zaplněný kaskádami schodů a lemovaný polovypadanými mozaikami. Z výšky k nám shlíží největší komunističtí myslitelé a kolem létají holubice míru a rakety Sputnik. To vše za strašidelných zvuků kapající vody a větru prohánějícího se skulinami prosvítající střechy. Zem se zvláštně prohýbá v důsledku skelné vaty a molitanu ležícího pod našimi nohami.

p_P1040876p_P1040859

Opatrně obcházíme venkovní terasu vedoucí po celém obvodu budovy

p_P1040867

V současné chvíli se údajně jedná o rekonstrukci celé budovy a uvedení do původního stavu, vše je však otázkou financí, a proto se obávám, že budoucnost Buzludzhy je spíše v jejím pomalém chátrání a následné demolici.

Návštěva tohoto fascinujícího místa však nakonec nebyla pouze o nabytí nových zážitků, ale i o ztrátách. Při cestě dolů serpentinami totiž náš Ničitel ztratil kus výfuku, což nám ze začátku zůstalo skryto. Když k nám však po čase začal promlouvat svým sexy hrdinným barytonem, bylo jasné, že se něco změnilo.

Mezitím však po překročení tureckých hranic přijíždíme do Istanbulu, města šílené dopravy, ale i moc příjemných lidí a ještě lepšího jídla. Nás zde však čeká i důležitá povinnost, nechat si vystavit víza do Ázerbájdžánu.

Vybaveni všemi dokumenty a GPS pro nalezení adresy se asi po hodině cestování místním metrem a všemožnými modifikacemi v podobě metrobusu a tramvaje dostáváme na místo, kde by měla být ambasáda. Tu však nenalézáme a poté, co asi další půlhodinu oscilujeme na rady místních kolem pravděpodobné polohy ambasády žádáme o radu dalšího kolemjdoucího. V tu chvíli ještě netušíme jakou akci tím spustíme. Sousedka onoho Turka je shodou okolností Ázerbájdžanka žijící v Istanbulu. Poté, co zjistí, že bohužel neznáme istanbulské ulice, a tudíž na její rady nejsme schopni dojít na správnou adresu, nás natlačí do auta svého syna a společně nás vezou na stanoviště taxíků. Tam řidiči dává instrukce a my opět cestujeme spletitými ulicemi nevědíc kam. Když po pár minutách zastavuje taxík před ázerbájdžanskou ambasádou zdá se, že je vše vyřešené. Studenou sprchu nám dává konzulární úředník, který nám suše oznamuje, že jako občané cizí země nemůžeme v Turecku žádat o ázerbájdžanská víza. Naší další nadějí je tedy Gruzie.

Na cestě zpět se zastavujeme v parku Gezi. Shodou okolností se z našeho blogového příspěvku stává i tak trochu příspěvek investigativní, neboť je 13. června a na istanbulském náměstí Taksim pokračují protivládní demonstrace.

Ve chvíli, kdy parkem a náměstím procházíme je relativní klid před bouří, kolem se šikují zásahové jednotky a okolím se nese zpěv ze stanového městečka. Přesto je zde cítit spálený plast a kolem se povalují ohořelé kostry aut.

p_P1040907(Manifest protivládních protestů)

p_P1040908(Stanové městečko)

p_P1040911p_P1040913p_P1040914(Zničená stavební auta)

p_P1040915p_P1040918p_P1040916(Lidé přidávají vzkazy)

p_P1040919(A kresby)

p_P1040929(Kdysi možná ochranný prostředek na stavbu, nyní jeden ze symbolů protestů.)

p_P1040930(Odpočinek na rozvalinách)

p_P1040927(Že by další komunistický monument? Ne, to Atatürk shlíží na náměstí Taksim)

K večeru za notných salv z našeho výfuku prcháme z města vstříc tureckému vnitrozemí. To nás překvapuje svým krásným prostředím, ale i bizardnostmi. Když se k večeru ukládáme k spánku na kopci nad městem ještě netušíme, že nás hned dvakrát za noc probudí modlitba vysílaná z reproduktorů ukrytých někde v houští. A ta druhá v 3:57 ráno by odradila od víry seberadikálnějšího muslima.

Zbytek cesty však probíhal bez problémů a proto se loučíme z tureckého pobřeží. Dalším cílem je gruzínské příhraniční město Batumi, kde nás čekají hned dvě zásadní věci – opravit výfuk a zařídit si ázerbájdžánská víza. Držte nám palce.
 p_P1040969p_P1040983p_P1040991

 

 

 

 

 

Rubriky

Katarína Autor článku:

4 komentářů

  1. Terézia
    17 června
    Odpovědět

    HEJ! Ten hrniec som hladala 😀
    No krásné, zavidím a Harinka je stále smutný ako na ten prvej fotke 🙁

  2. Dasa
    17 června
    Odpovědět

    Ahojte moji mili,
    moc vam drzim palecky vo vasej dobrodruznej ceste,ste uzasni!!!!
    teta Misekova

  3. marcela
    18 června
    Odpovědět

    krasne fotky super komentare dekuji a jen tak dal, davejte ma sebe pozor

  4. Tatík
    18 června
    Odpovědět

    Proč lezete tam kam nemáte he ? Chcete svrhnout tureckou vládu he ? To jste mohli zůstat doma, tady to je rychlejší. Ale jinak paráda, začínám vám závidět. :-*)

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.