Kavkazské republiky

Smráká se a my se pomalu blížíme k hranicím. Náš původní plán najít místo k přespání vzal v důsledku příkrých skal na jedné straně silnice a moře na straně druhé za své a my jsme tedy nuceni přejít do Gruzie už dnes.

Celníci nejsou nadšení z výběru našeho auta, taky ruština není v Gruzii zrovna jazyk, se kterým byste měli začínat konverzaci, ale absence jazykové bariéry je často výhoda, stačí totiž pár milých slov a celníci nás s úsměvem posílají dál.

Vjíždíme tedy do Batumi, přístavu u Černého moře a rekreačního střediska. Snažíme se po benzínkách sehnat internet, ale po pár marných pokusech volíme cestu náhodného výběru hotelu. Zastavujeme u krajnice a rychlým pohledem kolem sebe zjišťujeme, že stojíme přímo proti vjezdu do jednoho z nich. Má název Hotel Boni a už něco zažil. Pár obřích brouků vítajících nás ve vchodu je znamením, že toto asi nebude nejlepší noc našeho života, každopádně je tma a kolem nás se rojí staré mercedesy bez blatníků, takže bereme cokoliv.

Druhý den vyrážíme do centra zařídit zásadní věc – opravit Ničitelův výfuk, jehož zvuk nás obšťastňoval celou cestu po Turecku. Žili jsme totiž v představě, že Gruzie je to nejlepší místo pro opravu takového kalibru.

p_2013-06-16 16.44.25

Původní myšlenka, že v Gruzii bude možné bez problémů najít oficiální Lada servis vzala brzy za své, a tak se spokojujeme s prvním otevřeným multifunkčním autoservisem. Jedná se  o velký dvůr, z něhož vede asi 10 garážových dveří do improvizovaných dílen. Nejdříve v prodejně pomocí fotek vysvětlujeme, co máme za problém a následně jsme poslání za “mastěrom”-svářečem.

p_2013-06-16 16

Ten si Ničitele hází na zvedák a bez jakýchkoliv servítek mu uřízne výfuk, dojde si pro jiný, jež se mu válí v dílně, a přivaří ho na původní místo. Napoprvé to sice není úplně přesné, ale stačí přidat ještě kousek trubky a výfuk je skoro jako nový. Zvuk vycházející z pod auta tak opět zní líbezně. Ještě proběhne rychlá oprava motorku stěračů a máme na chvíli vystaráno.

p_2013-06-16 167p_2013-06-16 17

V Batumi si potřebujeme vyřídit ještě jednu věc a to víza do Ázerbájdžánu. V Praze, ve Vídni i v Istanbulu byl s expresními vízy (a obecně s jakoukoliv komunikací s představiteli Ázerbájdžánu) problém. Po nepříliš dlouhém hledání konzulátu se ocitáme před jeho branami, kde nám hlídkující strážník sděluje, že musíme počkat až pan konzul v nedaleké kavárně dopije kávu. Po chvíli slyšíme volání a pán v obleku si nás volá k sobě. “Vida, to snad půjde”, říkáme si. Pan konzul nám však odpovídá po svém: “Dejte si taky kávu. Já tu svoji musím nejdříve dopít.” (než začnu v 11:00 pracovat, říkáme si v duchu).

Nakonec si hrdě odnášíme víza vlepená v pasu (co na tom, že nakonec nejsou tranzitní, ale turistická za 3x vyšší cenu, jedeme do Ázerbájdžánu).

Zbytek dne trávíme na pláži a poté vyrážíme opět na cestu, tentokrát do hlavního města Tbilisi.

p_P1050001p_P1050002p_P1040993

Cesta do 400km vzdáleného Tbilisi je typickou ukázkou naší představy o Gruzii. Horská cesta v serpentinách podél kamenitého dna vyschlé řeky, stáda ovcí, krav i prasat pasoucí se kolem silnice. A Lady Nivy. Gruzie by mohla být překřtěná na Zemi Lad Niv, někdy potkáváme celé parkoviště těchto aut, horský terén jim evidentně sluší. Poté se už v dálce rýsuje hlavní město.

Hned na začátku Tbilisi nás vítá dle našeho názoru další skvost komunistické architektury – bývalé ministerstvo dopravy a nyní gruzínská banka. Není to jediná zvláštní budova, město má specifickou atmosféru a my zvažujeme, zda zůstat na noc. Nakonec však kempujeme za městem, v krajině, která už pomalu začíná získávat ráz polopouště. Není divu, Ázerbajdžán už je vzdálen jen 30km.

p_P1050032p_P1050060

Druhý den ráno se budíme s mírnou nervozitou. Pokud přehlédneme fakt, že všichni ázerbájdžánští konzulové a diplomati, se kterými jsme měli tu čest komunikovat, se chovali přinejmenším zvláštně, tak nejvíc nám dělají starosti kompletní prohlídky vozu a žádosti o úplatky. Podle dostupných informací se čítá přejezd hranic na hodiny.

My však máme asi štěstí. Celník zodpovědný za prohlídky auta je sympatický mladík, který víc mluví o nočním životě v Baku než o celních deklaracích a obíhání budek (jak to na východě běžně chodí) nebylo až tak dramatické. Celkově nás přejezd do státu stál 40 dolarů (strachovka za $25 a pak dalších $15 za hospodářskou daň). Dostáváme jakési potvrzení a jsme vpuštění do země.

Krajina v okolí se mění v regulérní polopoušť a v okolí začíná být cítit nafta z rafinerií. Spíme daleko od jakékoliv civilizace uprostřed polí. V noci zažíváme nálet obrovských sarančat a tak rychle vbíháme do stanu a radši ignorujeme všechny podezřelé zvuky kolem. Ráno nás navštěvuje stádo ovcí a na cestě kousek od místa přespání potkáváme želvu snažící se dostat na druhou stranu silnice. Začínáme mít pocit, že jsme opravdu mimo Evropu.

p_P1050096

Dál směřujeme k Baku, hlavnímu městu Ázerbájdžánu. Na benzínce nás zvou nejdříve na čaj a pak i na ochutnávku ázerbájdžánské kuchyně. Celý personál pumpy tvoří běženci z Náhorního Karabachu okupovaném Arménií, což je v Ázerbájdžánu horké téma, tak raději jen kýváme hlavou. Zajímavé je to, že ačkoliv veškerá komunikace s oficiálními úředníky vyvolává dojem, že tato země je slovy klasika “pěkně zkurvená”, lidé jsou tu neuvěřitelně přátelští a ochotni kdykoliv poradit a pomoci.

p_2013-06-20 16

Vítá nás Baku, dvoumilionový “Dubaj Kavkazu”. To je poznat především na cenách, po zoufalém hledání hotelu, kvůli kterému bychom další měsíc nemuseli hladovět nalézáme ten nejlevnější hotel v Baku a tam se na dva dny stěhujeme.

Baku je krásné a moderní město, vystavěné na pobřeží Kaspického moře a žijící z ropy, která se těží všude kolem. To má však i odvrácenou tvář v podobě ropných polí znečišťujících jak půdu, tak moře kolem pobřeží. Nás však právě tato “negativní” stránka zajímá, proto startujeme naše fáro a jedeme se podívat na ropné pole Ramana na východě města.

Všudepřítomné aroma ropy je předzvěst, že jsme blízko. Ropná pole jsou lehce přístupná, ležící vedle 6proudé dálnice.

p_P1050135p_P1050141p_P1050139p_P1050144

Druhý den přejíždíme na severní stranu výběžku, kde bychom měli nalézt krásné městské pláže, nalézáme tam však pouze postaršího chlapíka, který v moři umývá svou zánovní Ladu. “Je příliš zima” směje se kluk v kiosku ukazující nám na teploměru 25 stupňů.

p_P1050156

Dnes je náš poslední den v Baku a já vytahuji ze dna kufru šátek, protože zítra vyrážíme směr Írán a poté se snad můžete těšit na další report.

 

 

Rubriky

Katarína Autor článku:

7 komentářů

  1. Terézia
    22 června
    Odpovědět

    Posledná fotka mega pekná 🙂
    A pri poslednej vete som so skoro ukákla, tak pozor na solifugy moji zlatý :-*

    • Tatík
      23 června
      Odpovědět

      Moc hezké fotky 🙂 A ať už jste od těch machometánů pryč, Dejte na sebe pozor :-*

  2. maminka
    24 června
    Odpovědět

    Milačkovia, je to nádhera!!! Chcela by som byť s vami. cmuk cmuk
    Pozdrevuje ujo Kašpárek, a Marcela s Maurom

    • Dasa
      26 června
      Odpovědět

      Katuska dobre sa zahal,oni su nevyspytatelni!!!Drzim palecky za dobrodruzstvom a pusku obom.cmuk-cmuk

  3. Paráda fotky, GL do další cesty!! P.S: Já ti říkal, že Lada bude zlobit 😀 (vy ste nezkontrolovali výfuk?! .)

    • Tatinek
      30 června
      Odpovědět

      Samoyrejme ye kontrolovali a chteli vzmenit ale naco ye. A motorek meli mit v kufru :˝000 Ale jedouuuu.

  4. Anonym
    29 října
    Odpovědět

    Zdravím vás,

    Sme makléri prepojení s významnými investormi, ktorí sú ochotní investovať vo vašej krajine.

    Budeme radi, keď sa podelíme o ďalšie poznatky, ak by ste mali záujem zapojiť nás do podrobnejších diskusií, aby sme mohli pokračovať.

    Odpoveď, čakáme …

    S Pozdravom,
    Pani Benita

    ————————-
    Greetings,

    We are brokers linked with high profile investors who are willing to Invest in your country.

    We will be happy to share more insights, should you find interested in engaging us for more detailed discussion to forge ahead.

    Reply, we are waiting…

    Best regards,
    Ms. Benita

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.