Kavkazské republiky

Smráká se a my se pomalu blížíme k hranicím. Náš původní plán najít místo k přespání vzal v důsledku příkrých skal na jedné straně silnice a moře na straně druhé za své a my jsme tedy nuceni přejít do Gruzie už dnes.

Celníci nejsou nadšení z výběru našeho auta, taky ruština není v Gruzii zrovna jazyk, se kterým byste měli začínat konverzaci, ale absence jazykové bariéry je často výhoda, stačí totiž pár milých slov a celníci nás s úsměvem posílají dál.

Vjíždíme tedy do Batumi, přístavu u Černého moře a rekreačního střediska. Snažíme se po benzínkách sehnat internet, ale po pár marných pokusech volíme cestu náhodného výběru hotelu. Zastavujeme u krajnice a rychlým pohledem kolem sebe zjišťujeme, že stojíme přímo proti vjezdu do jednoho z nich. Má název Hotel Boni a už něco zažil. Pár obřích brouků vítajících nás ve vchodu je znamením, že toto asi nebude nejlepší noc našeho života, každopádně je tma a kolem nás se rojí staré mercedesy bez blatníků, takže bereme cokoliv.

Druhý den vyrážíme do centra zařídit zásadní věc – opravit Ničitelův výfuk, jehož zvuk nás obšťastňoval celou cestu po Turecku. Žili jsme totiž v představě, že Gruzie je to nejlepší místo pro opravu takového kalibru.

p_2013-06-16 16.44.25

Původní myšlenka, že v Gruzii bude možné bez problémů najít oficiální Lada servis vzala brzy za své, a tak se spokojujeme s prvním otevřeným multifunkčním autoservisem. Jedná se  o velký dvůr, z něhož vede asi 10 garážových dveří do improvizovaných dílen. Nejdříve v prodejně pomocí fotek vysvětlujeme, co máme za problém a následně jsme poslání za “mastěrom”-svářečem.

p_2013-06-16 16

Ten si Ničitele hází na zvedák a bez jakýchkoliv servítek mu uřízne výfuk, dojde si pro jiný, jež se mu válí v dílně, a přivaří ho na původní místo. Napoprvé to sice není úplně přesné, ale stačí přidat ještě kousek trubky a výfuk je skoro jako nový. Zvuk vycházející z pod auta tak opět zní líbezně. Ještě proběhne rychlá oprava motorku stěračů a máme na chvíli vystaráno.

p_2013-06-16 167p_2013-06-16 17

V Batumi si potřebujeme vyřídit ještě jednu věc a to víza do Ázerbájdžánu. V Praze, ve Vídni i v Istanbulu byl s expresními vízy (a obecně s jakoukoliv komunikací s představiteli Ázerbájdžánu) problém. Po nepříliš dlouhém hledání konzulátu se ocitáme před jeho branami, kde nám hlídkující strážník sděluje, že musíme počkat až pan konzul v nedaleké kavárně dopije kávu. Po chvíli slyšíme volání a pán v obleku si nás volá k sobě. “Vida, to snad půjde”, říkáme si. Pan konzul nám však odpovídá po svém: “Dejte si taky kávu. Já tu svoji musím nejdříve dopít.” (než začnu v 11:00 pracovat, říkáme si v duchu).

Nakonec si hrdě odnášíme víza vlepená v pasu (co na tom, že nakonec nejsou tranzitní, ale turistická za 3x vyšší cenu, jedeme do Ázerbájdžánu).

Zbytek dne trávíme na pláži a poté vyrážíme opět na cestu, tentokrát do hlavního města Tbilisi.

p_P1050001p_P1050002p_P1040993

Cesta do 400km vzdáleného Tbilisi je typickou ukázkou naší představy o Gruzii. Horská cesta v serpentinách podél kamenitého dna vyschlé řeky, stáda ovcí, krav i prasat pasoucí se kolem silnice. A Lady Nivy. Gruzie by mohla být překřtěná na Zemi Lad Niv, někdy potkáváme celé parkoviště těchto aut, horský terén jim evidentně sluší. Poté se už v dálce rýsuje hlavní město.

Hned na začátku Tbilisi nás vítá dle našeho názoru další skvost komunistické architektury – bývalé ministerstvo dopravy a nyní gruzínská banka. Není to jediná zvláštní budova, město má specifickou atmosféru a my zvažujeme, zda zůstat na noc. Nakonec však kempujeme za městem, v krajině, která už pomalu začíná získávat ráz polopouště. Není divu, Ázerbajdžán už je vzdálen jen 30km.

p_P1050032p_P1050060

Druhý den ráno se budíme s mírnou nervozitou. Pokud přehlédneme fakt, že všichni ázerbájdžánští konzulové a diplomati, se kterými jsme měli tu čest komunikovat, se chovali přinejmenším zvláštně, tak nejvíc nám dělají starosti kompletní prohlídky vozu a žádosti o úplatky. Podle dostupných informací se čítá přejezd hranic na hodiny.

My však máme asi štěstí. Celník zodpovědný za prohlídky auta je sympatický mladík, který víc mluví o nočním životě v Baku než o celních deklaracích a obíhání budek (jak to na východě běžně chodí) nebylo až tak dramatické. Celkově nás přejezd do státu stál 40 dolarů (strachovka za $25 a pak dalších $15 za hospodářskou daň). Dostáváme jakési potvrzení a jsme vpuštění do země.

Krajina v okolí se mění v regulérní polopoušť a v okolí začíná být cítit nafta z rafinerií. Spíme daleko od jakékoliv civilizace uprostřed polí. V noci zažíváme nálet obrovských sarančat a tak rychle vbíháme do stanu a radši ignorujeme všechny podezřelé zvuky kolem. Ráno nás navštěvuje stádo ovcí a na cestě kousek od místa přespání potkáváme želvu snažící se dostat na druhou stranu silnice. Začínáme mít pocit, že jsme opravdu mimo Evropu.

p_P1050096

Dál směřujeme k Baku, hlavnímu městu Ázerbájdžánu. Na benzínce nás zvou nejdříve na čaj a pak i na ochutnávku ázerbájdžánské kuchyně. Celý personál pumpy tvoří běženci z Náhorního Karabachu okupovaném Arménií, což je v Ázerbájdžánu horké téma, tak raději jen kýváme hlavou. Zajímavé je to, že ačkoliv veškerá komunikace s oficiálními úředníky vyvolává dojem, že tato země je slovy klasika “pěkně zkurvená”, lidé jsou tu neuvěřitelně přátelští a ochotni kdykoliv poradit a pomoci.

p_2013-06-20 16

Vítá nás Baku, dvoumilionový “Dubaj Kavkazu”. To je poznat především na cenách, po zoufalém hledání hotelu, kvůli kterému bychom další měsíc nemuseli hladovět nalézáme ten nejlevnější hotel v Baku a tam se na dva dny stěhujeme.

Baku je krásné a moderní město, vystavěné na pobřeží Kaspického moře a žijící z ropy, která se těží všude kolem. To má však i odvrácenou tvář v podobě ropných polí znečišťujících jak půdu, tak moře kolem pobřeží. Nás však právě tato “negativní” stránka zajímá, proto startujeme naše fáro a jedeme se podívat na ropné pole Ramana na východě města.

Všudepřítomné aroma ropy je předzvěst, že jsme blízko. Ropná pole jsou lehce přístupná, ležící vedle 6proudé dálnice.

p_P1050135p_P1050141p_P1050139p_P1050144

Druhý den přejíždíme na severní stranu výběžku, kde bychom měli nalézt krásné městské pláže, nalézáme tam však pouze postaršího chlapíka, který v moři umývá svou zánovní Ladu. “Je příliš zima” směje se kluk v kiosku ukazující nám na teploměru 25 stupňů.

p_P1050156

Dnes je náš poslední den v Baku a já vytahuji ze dna kufru šátek, protože zítra vyrážíme směr Írán a poté se snad můžete těšit na další report.

 

 

Rubriky

Katarína Written by:

6 komentářů

  1. Terézia
    Červen 22
    Reply

    Posledná fotka mega pekná 🙂
    A pri poslednej vete som so skoro ukákla, tak pozor na solifugy moji zlatý :-*

    • Tatík
      Červen 23
      Reply

      Moc hezké fotky 🙂 A ať už jste od těch machometánů pryč, Dejte na sebe pozor :-*

  2. maminka
    Červen 24
    Reply

    Milačkovia, je to nádhera!!! Chcela by som byť s vami. cmuk cmuk
    Pozdrevuje ujo Kašpárek, a Marcela s Maurom

    • Dasa
      Červen 26
      Reply

      Katuska dobre sa zahal,oni su nevyspytatelni!!!Drzim palecky za dobrodruzstvom a pusku obom.cmuk-cmuk

  3. Paráda fotky, GL do další cesty!! P.S: Já ti říkal, že Lada bude zlobit 😀 (vy ste nezkontrolovali výfuk?! .)

    • Tatinek
      Červen 30
      Reply

      Samoyrejme ye kontrolovali a chteli vzmenit ale naco ye. A motorek meli mit v kufru :˝000 Ale jedouuuu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.